Kanadská kuchyně

1. Kanadská kuchyně a její specifika
2. Typické suroviny kanadské kuchyně
3. Od poutine po tourtière – nejlepší sytá jídla Kanady
4. Kanadské pečivo a sladké dobroty

Kanada, obrovská země rozkládající se mezi Atlantikem a Pacifikem, není jen mozaikou kultur, ale i chutí. Kuchyně se tu nevyvíjela podle jednoho vzorce. Každý kout země má své vlastní zvyky a gastronomické tradice, které odrážejí přírodní podmínky i historický vývoj. Francouzské vlivy v Québeku, britské tradice v Ontariu, divoká zvěř a ryby v severních teritoriích, ale i asijské inspirace na západním pobřeží – to vše dohromady vytváří něco jedinečného.

Jídlo tu bylo odjakživa pevně spojené s prostředím. Když první obyvatelé osídlovali severní lesy a drsnou tundru, museli se spoléhat na to, co jim příroda dala. Lovili losy, soby, medvědy, chytali ryby v průzračných jezerech a sbírali lesní plody, které rostly tam, kde jiné plodiny neměly šanci. Domorodé komunity k uchování potravy na dlouhé zimy využívaly sušení a uzení. Dodnes je právě divoká zvěř součástí jídelníčku, zejména tam, kde moderní zásobování není samozřejmostí. Pak přišli Evropané. Nejprve Francouzi, kteří přinesli umění vařit bohaté omáčky, pečivo a sýr, následováni Brity, jejichž kuchyně byla jednodušší, ale přizpůsobivá. Když se ke slovu dostaly obchodní společnosti, objevily se i nové ingredience. Obchod s kožešinami zajistil nejen bohatství, ale i nové cesty, kterými se šířily suroviny mezi regiony.

Javorový sirup, symbol Kanady, byl kdysi výsadou domorodců, kteří ho sbírali a zahušťovali. Evropané tuto tradici převzali a dnes patří mezi celosvětově populární sladidlo.

Když se podíváme na jednotlivé provincie, je až překvapivé, jak odlišně k jídlu přistupují. Ale jak se to vezme. Kanada je tak velká, že se asi není čemu divit. Québecká kuchyně je bohatá, vydatná, s výrazným důrazem na maso, sýry a pečivo. Tourtière, masový koláč z mletého vepřového nebo zvěřiny, je jedním z těch pokrmů, které tvoří pevné spojení s chladnými zimními večery a sklenkou silného piva nebo cideru. V Atlantických provinciích je situace jiná. Tam vládnou mořské plody. Humři z Nového Skotska, mušle z ostrova Prince Edwarda, uzený losos, slávky vařené v bílém víně – všechno čerstvé, jednoduché, bez složitých úprav.

Když se přesuneme na západ, dostaneme se do regionu, kde se prolínají tradiční postupy s moderními trendy. Britská Kolumbie je místem, kde se jí hodně ryb, sushi a asijských pokrmů. Vancouver je domovem asi nejlepších japonských restaurací mimo Japonsko, a to díky silné komunitě přistěhovalců, kteří sem přišli během 20. století. Na druhé straně Kanady, v prériích Manitoby, Saskatchewanu a Alberty, jsou lidé zvyklí na jinou stravu. Tady má hlavní slovo hovězí, především steak, který je zde k dostání v opravdu špičkové kvalitě.

Zajímavým fenoménem kanadské kuchyně je propojení starého a nového. Tradiční jídla jako bannock, jednoduchý chléb domorodých obyvatel, se podávají v luxusních restauracích vedle moderních fusion pokrmů inspirovaných asijskou a středomořskou kuchyní. Tento mix není otázkou módy, ale spíše důsledkem toho, že Kanada je zemí přistěhovalců, kteří si přivezli vlastní chutě a postupně je začlenili do místní gastronomie. Velkým tématem je i javorový sirup. Kdo byl v Kanadě a neochutnal ho, jako by tam ani nebyl. My jej máme spojený s poleváním palačinek a lívanců, ale kanaďané jej přidávají do marinád, glazur na maso, do dezertů a dokonce i do koktejlů. Výroba je svátkem, který se každé jaro opakuje v québeckých javorových hájích. Rodiny se vydávají na „sugar shack“ (javorovou farmu), kde si pochutnávají na tradičním menu – hráškové polévce, fazolích se slaninou, křupavém pečeném vepřovém a javorových dezertech.

Přestože kanadská kuchyně není tak světoznámá jako italská nebo francouzská, má své kouzlo. Není to jen o jednotlivých pokrmech, ale o celém způsobu, jakým se tu k jídlu přistupuje. Každý region má něco, čím se pyšní. Poutine, slavné hranolky s omáčkou a sýrovými kousky, jsou symbolem Québeku. Humři a mořské plody definují Atlantik. Alberta se neobejde bez hovězího. Na severu se jí losos, sobí maso, arktické char. A pak je tu další zvláštnost – sezónnost. V zimě jídlo bývá hutnější, bohatší na maso a škrobové přílohy. Léto je o grilování, čerstvých rybách, zelenině z místních farem. Podzim přináší sklizeň jablek, dýní, brusinek a v zimě se všechno vrací k vydatným polévkám, dušeným pokrmům a sladkostem.

Javorový sirup

Když se v Kanadě řekne javorový sirup, neznamená to jen sladkou polevu na palačinky. Je to něco hlubšího, zakořeněného v historii i kultuře. Před stovkami let domorodé kmeny objevily, že míza javorových stromů skrývá sladké tajemství. Způsob jejího sběru a vaření se postupně zdokonaloval, až vznikl sirup, jak ho známe dnes. Kdo se někdy ocitl na jaře v québecké „sugar shack“, ví o jaký rituál. Přátelé a rodina se scházejí, aby si užili čerstvý sirup, nalévaný přímo na sníh, kde se mění v javorový karamel.

Dnes je Kanada největším producentem javorového sirupu na světě. Většina pochází z Québeku, kde se sklízí během několika týdnů na přelomu zimy a jara. Stromy se nařežou, míza se sbírá do kovových kbelíků nebo odvádí potrubím rovnou do sběrné stanice. Potom přichází na řadu odpařování, kdy se surová míza promění v hustou, zlatavou tekutinu. Koncentrace cukru musí být přesná, jinak se sirup nevyvine správně. Javorový sirup má jedinečné tóny karamelu, dřeva a lehké kouřovosti. Marinování lososa, glazování vepřového nebo dochucení dýňové polévky – to jsou jen některé způsoby, jak ho využít. V Québeku se přidává i do fazolí, které se pomalu pečou s uzenou slaninou.

Je zajímavé, že javorový sirup je jednou z mála potravin, jejichž kvalita se hodnotí nejen podle chuti, ale i podle barvy. Čím světlejší, tím jemnější a méně výrazný. Tmavší varianty jsou intenzivnější, s hlubšími tóny karamelu a melasy.

Losos

Každý rok se v řekách Britské Kolumbie a Aljašky odehrává jeden z nejúchvatnějších přírodních jevů – tah lososů zpět do míst, kde se narodili. Putují stovky kilometrů proti proudu, aby dokončili svůj životní cyklus. To, že jejich maso je v tomto období nejchutnější, je jen vedlejším efektem tohoto obrovského úsilí. Na rozdíl od lososů z farem má divoký losos pevnější maso a bohatší chuť. Jeho barva se mění podle druhu – od světle růžové až po sytě oranžovou. Nejvíce ceněný je losos sockeye, jehož maso má nejintenzivnější chuť a nejvyšší obsah zdravých tuků. Inuité ho po staletí suší nebo udí na otevřeném ohni.

Příprava lososa je jednoduchá. Stačí trocha soli, citronové šťávy a pár minut na rozpálené pánvi nebo grilu. V Britské Kolumbii se tradičně peče na cedrovém prkně. V québecké kuchyni se zase používá marinování v javorovém sirupu a hořčici. Každý region má svůj způsob, jak z lososa dostat to nejlepší. Kromě čerstvé varianty je velmi oblíbený i uzený losos. Plátky jemně nasoleného masa se podávají na bagetě s máslem nebo na tradičním žitném chlebu s tvarohem a čerstvými bylinkami. V některých oblastech se losos fermentuje. Je to dědictví původních obyvatel, kteří hledali způsoby, jak uchovat maso co nejdéle bez chlazení.

Mořské plody

Hlavně východním pobřeží Kanady s mořem pevně spjato. Rybáři v Novém Skotsku a Newfoundlandu vyrážejí na chladné vody Atlantiku, aby přivezli humry, mušle, slávky nebo tresku. Humr z této oblasti je považován za jednoho z nejlepších na světě. Pevné, sladké maso je výsledkem chladného prostředí, ve kterém roste pomaleji než jeho příbuzní z teplejších vod.

Humra stačí ho krátce povařit v osolené vodě a podávat s rozpuštěným máslem. V Nové Anglii i na kanadském pobřeží se z něj připravují humří rolky – měkká houska plněná jemně nakrájeným humřím masem smíchaným s majonézou a citronovou šťávou. Je to jídlo, které nejlépe chutná na pláži, s výhledem na moře a zvukem racků v pozadí. Kromě humra mají v Kanadě velké zastoupení i mušle a slávky. Ty se obvykle vaří na páře s bílým vínem, česnekem a bylinkami. Vývar, který vznikne, je plný chuti moře a nejlépe se vychutná s čerstvým chlebem. V Newfoundlandu se mušle často připravují s pivem a slaninou, což jim dodává zemitější chuť.

Treska, další důležitá surovina, byla po staletí hlavním zdrojem obživy pro rybáře z Newfoundlandu. Vždy se sušila na dřevěných stojanech a solila, aby vydržela dlouhé měsíce. Dnes se z ní připravují různé pokrmy, od smažených rybích koláčků až po dušené pokrmy se zeleninou.

Zvěřina

V Kanadě je zvěřina přirozenou součástí jídelníčku. Lov sobů, jelenů nebo losů patří k tradicím, které sahají daleko do minulosti. Původní obyvatelé i první osadníci se museli spoléhat na divokou zvěř, protože jiná možnost často nebyla. Maso se sušilo na zimu nebo uzením konzervovalo, aby vydrželo měsíce bez zásobování.

Dnes se zvěřina považuje za luxusní surovinu. Maso z volně žijících zvířat je pevnější a má silnější chuť než maso z farmových chovů. Losí nebo jelení steaky se podávají s brusinkovou omáčkou, která vyvažuje jejich bohatou chuť. Kanadská kuchyně se v tomto ohledu blíží skandinávské, kde se zvěřina kombinuje s bobulovým ovocem a aromatickými bylinkami. Oblíbený je i bizon. Toto prastaré zvíře kdysi putovalo prériemi v obrovských stádech a bylo hlavním zdrojem potravy pro domorodé kmeny. Dnes se bizoní maso používá na burgery nebo se pomalu peče na otevřeném ohni. Má méně tuku než hovězí, ale díky delšímu pečení získává jemnou strukturu. Kromě klasických steaků se zvěřina hodí i do dušených pokrmů. Husté guláše s kořenovou zeleninou a houbami jsou oblíbené zejména v chladných měsících. V některých oblastech se maso naloží do slané marinády a suší, což je způsob konzervace, který se používá už po staletí.

Divoké borůvky

Hluboké lesy severní Kanady ukrývají jedno z největších přírodních bohatství – divoké borůvky. Nerostou v pravidelných řadách jako jejich kultivovaní příbuzní. Šíří se volně, zabírají lesní mýtiny, svahy kopců a okraje močálů. Sbírat je znamená trpělivost, ruce obarvené do fialova a vůni léta ve vzduchu. Rodiny vyrážejí na sběrné výpravy, vracejí se s koši plnými drobných bobulí a pak tráví dny u plotny, kde se borůvky mění na džemy, koláče nebo se jednoduše mrazí na zimu. Na rozdíl od běžných borůvek jsou ty divoké menší, s intenzivnější chutí a větším množstvím přírodních antioxidantů. Jsou tak sladké, že nepotřebují žádný cukr, a přesto mají lehkou kyselost. Když se přidají do těsta na muffiny nebo palačinky, uvolňují šťávu, která se vpije do těsta a vytvoří mramorový vzor. Je to malý zázrak, který žádná továrna nedokáže napodobit.

Inuité a Métis je využívali i jako přírodní barvivo nebo lék. Sušené borůvky se přidávaly do pemikanu, tradičního jídla domorodých kmenů, které bylo směsí sušeného masa, loje a bobulí. Dodávaly mu cenné vitamíny. Dodnes jsou borůvky neodmyslitelnou součástí kanadské kuchyně. Přidávají se do cheesecaků, servírují s vanilkovou zmrzlinou nebo se z nich dělá klasický „blueberry grunt“ – jednoduchý dezert, kde se vaří s cukrem a máslem a pak se podávají s nadýchanými knedlíky.

Brusinky

Brusinky jsou drsné. Nerostou tam, kde by bylo snadné je pěstovat, a rozhodně se nenechají zkrotit. Potřebují kyselou půdu, chladné podnebí a čas. Když přijde podzim, rašeliniště na východě Kanady se zbarví do ruda. Farmáři zaplaví brusinková pole vodou a uvolní bobule, které se drží na hladině. Pohled na tisíce červených kuliček plovoucích ve vodě je téměř hypnotický.

Jejich chuť není pro každého. Jsou ostré, trpké, s nádechem hořkosti. Nejsou ovocem, které si člověk vezme jen tak do ruky a sní na posezení. Potřebují trochu cukru, trochu tepla, možná kapku javorového sirupu, aby se jejich přirozená chuť rozvinula. Ne nadarmo se brusinková omáčka stala jedním ze základních doplňků ke svátečnímu krocanovi. V Kanadě se sušené brusinky přidávají do müsli, pečiva nebo se míchají s ořechy do energetických směsí na dlouhé túry. V některých regionech se z nich vyrábí víno – lehce nakyslé, ale osvěžující, podobné rybízovému.

Na rozdíl od jiných bobulovin mají brusinky dlouhou trvanlivost. Stačí je usušit nebo naložit a vydrží měsíce. Právě proto byly nepostradatelné pro první osadníky i obchodníky s kožešinami. Dodávaly vitamíny v době, kdy čerstvé ovoce bylo luxusem.

Cheddar

Když se řekne čedar, většina lidí si představí Anglii. Jenže Kanada má svůj vlastní příběh. Quebec a Ontario se staly centrem výroby cheddaru už v 19. století, kdy britští přistěhovalci přivezli své sýrařské techniky a přizpůsobili je místním podmínkám. Výsledkem byl sýr, který dnes patří k nejlepším na světě. Kanadský cheddar má narozdíl od svého britského bratrance plnější chuť, bývá sušší a zrání mu dává lehkou ořechovost. Čím starší, tím výraznější – některé druhy zrají až pět let, což jim dodává krémovou drobivost a lehce pikantní dozvuk.

Použití je široké. Rozpuštěný na chlebu, v makarónech se sýrem, nastrouhaný do polévek nebo jen tak na prkénku s jablky a ořechy. Ve srovnání s jinými sýry je cheddar téměř univerzální. Quebecský „poutine“ by bez něj nebyl úplný – právě čerstvý sýr, který vrže mezi zuby, tvoří základ tohoto pokrmu.

Hrách

Na první pohled nenápadná surovina, ale v Kanadě hraje překvapivě důležitou roli. Hrachová polévka je jedním z nejstarších jídel, která se tu připravují. Přivezli ji francouzští kolonisté a od té doby se stala základem québecké kuchyně. Hustá, krémová, obvykle s uzeným vepřovým nebo slaninou. Na rozdíl od moderního rychlého jídla hrách vyžaduje trpělivost. Musí se dlouho vařit, aby změkl. V některých rodinách se do něj přidává i trocha javorového sirupu, což vytváří zajímavý kontrast mezi sladkostí a slaností.

Hrách má v Kanadě ještě jednu roli – jako hlavní složka vegetariánských a veganských alternativ masa. Ze žlutého hrachu se vyrábějí proteiny, které se pak používají do rostlinných burgerů a dalších výrobků. Ironií je, že tato stará surovina se dnes ocitla na špičce moderního stravování. Přestože není tak oslavovaný jako losos nebo cheddar, hrách má své místo v kanadské kuchyni jisté. Skromný, nenáročný, ale výživný a spolehlivý. Právě takové potraviny pomohly budovat zemi, kde jídlo nebylo vždy samozřejmostí.

Poutine

Hranolky, sýr a omáčka – tři jednoduché ingredience, které se spojily v jedno z nejslavnějších kanadských jídel. Poutine nevypadá nijak noblesně. Na první pohled je to hromada hranolků pokrytá rozteklými sýrovými kousky a politá hustou omáčkou. Ale ten, kdo ho ochutná, pochopí, proč se z tohoto jídla stal fenomén. Křupavé brambory nasáklé omáčkou, lehce gumový sýr, který se roztahuje mezi prsty, a výrazná chuť kuřecího nebo hovězího vývaru dělají z poutine dokonalou pochoutku po dlouhém dni.

Zrod poutine je zahalen legendami. Říká se, že vzniklo v Québeku někdy v 50. letech, když si zákazník v jedné restauraci objednal hranolky se sýrem a majitel mu je podal se slovy, že je to „pěkný nepořádek“ – nebo jak se říká ve francouzském dialektu Québeku, „poutine“. Později se přidala omáčka a pokrm, který měl být jen rychlou svačinou pro hladové dělníky, se rozšířil po celé Kanadě. Dnes existují stovky variací. Klasická verze je stále nejpopulárnější, ale v některých restauracích se poutine obohacuje o kachní maso, lanýže nebo dokonce humra. V Montréalu se servíruje s uzeným masem, v Torontu se objevují veganské varianty. Ať už vypadá jakkoliv, jedno zůstává jisté – poutine je jídlo, které se nejlépe jí horké, z plechového tácu, s vidličkou, která se lepí od sýra.

Tourtière

V srdci québecké kuchyně stojí tourtière, masový koláč, který se už po generace peče na zimní svátky. Na pohled nenápadný – křupavé těsto, které ukrývá vrstvu mletého masa ochuceného kořením. Ale pod zlatavou krustou se skrývá něco, co má v Kanadě dlouhou historii. Recepty na tourtière se dědí v rodinách, a tak v každém domě chutná trochu jinak. Někdo používávepřové, jiný směs hovězího a telecího, někde se přidává zvěřina nebo dokonce ryby.

Pro Québečany znamená vzpomínky na dětství, na štědrovečerní tabuli, kdy se podával s nakládanými okurkami a domácí brusinkovou omáčkou. Koření v náplni – skořice, muškátový oříšek, hřebíček – dodává pokrmu jemnou sladkost, která se skvěle doplňuje s křupavým těstem. To se musí správně vyválet, maso podusit tak, aby zůstalo šťavnaté, a koláč pak několik hodin odpočívat, aby se chutě dokonale propojily. I když tourtière vznikla v Québeku, dnes se peče po celé Kanadě. V Ontariu se objevují lehce upravené verze s kuřecím masem, na východním pobřeží se do něj přidává treska. Přesto si zachovává svůj základní charakter – vydatné, syté jídlo, které zahřeje v mrazivém kanadském zimním večeru.

Butter tarts

Malé, křehké koláčky s lepkavou máslovou náplní, která se lehce roztéká při každém soustu. Butter tarts jsou typicky kanadská záležitost, ačkoliv jejich původ sahá až k prvním britským a francouzským osadníkům. Přivezli sem umění pečení a z místních surovin vytvořili něco, co se stalo jedním z nejoblíbenějších dezertů. Recepty se liší. Některé verze mají náplň hustší, jiné tekutější. Někteří přidávají rozinky nebo pekanové ořechy, jiní je považují za zbytečné. Ale základ zůstává stejný – máslo, cukr, vejce a sirup, které se spojí v dokonale sladkou náplň. Těsto musí být křehké, ale zároveň pevné, aby udrželo horký, karamelizovaný střed V Ontariu se butter tarts berou vážně. Každý rok se tu koná „Butter Tart Festival“, kde se soutěží o nejlepší recept. A pokud někdo cestuje přes provincii, určitě narazí na „Butter Tart Trail“ – trasu vedoucí přes místní pekárny, které pečou ty nejlepší verze této pochoutky.

Beavertails

Podlouhlé kusy smaženého těsta obalené v cukru a skořici, které se podávají horké a křupavé. Název „beavertails“ – bobří ocasy – nevznikl náhodou. Tvar této sladkosti skutečně připomíná ocas bobra, jednoho ze symbolů Kanady. Přestože by si někdo mohl myslet, že jde o tradiční pokrm, beavertails jsou relativně novým fenoménem. Poprvé se objevily v 70. letech v Ontariu, když jedna rodina začala prodávat tuto jednoduchou, ale geniální pochoutku na trzích. Dnes jsou beavertails k dostání po celé Kanadě, zejména na turistických místech, kde se staly symbolem zimních radovánek. Nejlépe chutnají na venkovních kluzištích, s bruslemi na nohou a červenými tvářemi od mrazu. I když základní verze je jednoduchá – smažené těsto s cukrem – existují desítky variant. Potřené čokoládou, s javorovým sirupem, s ovocem nebo s citronovou polevou.

Nanaimo bars

Třívrstvý zákusek, který se nemusí péct, ale přesto nebo možná právě proto patří mezi nejmilovanější dezerty v Kanadě. Nanaimo bars pocházejí z Britské Kolumbie, konkrétně z města Nanaimo, odkud si odnesly i svůj název. Spodní vrstvu tvoří směs kokosu, sušenek a kakaa, prostřední je hladký vanilkový krém a horní vrstvu uzavírá čokoládová poleva. Je to dezert, který vypadá složitě, ale jeho příprava je překvapivě jednoduchá. Všechny vrstvy se spojují za studena, což znamená, že nepotřebuje žádné dlouhé pečení. Stačí jen trpělivost, aby krém správně ztuhl a chutě se propojily. Objevují se i nové variace – s mátovým krémem, arašídovým máslem nebo kávovou příchutí. Přesto ta původní verze, se sladkým vanilkovým krémem a hutnou čokoládovou vrstvou, zůstává tou nejoblíbenější.

Bannock

Bannock je chléb, který nemá žádná pravidla. Může být pečený, smažený, nadýchaný nebo hutný. Jeho historie sahá hluboko do minulosti a spojuje se s původními obyvateli Kanady, kteří připravovali podobný druh chleba už dávno před příchodem Evropanů. Když britští a skotští osadníci přivezli do Kanady svou vlastní verzi bannocku, došlo ke spojení dvou tradic, ze kterého vzešel chléb, jak ho známe dnes.

Na severu ho Inuité pečou přímo na kamenech nebo smaží na otevřeném ohni. V prériích se stal běžnou součástí jídelníčku Métis, kteří ho nosili na dlouhé cesty a jedli s divokými plody nebo sušeným masem. Dnes se bannock objevuje v moderních restauracích, někdy i s netradičními ingrediencemi, jako jsou bylinky nebo sýr. Jednoduchost jeho přípravy z něj dělá jedno z nejpraktičtějších jídel kanadského venkova. Stačí mouka, voda, sůl a trochu tuku – někdo přidává prášek do pečiva, jiný ho nechá úplně bez kypřidel. Ať už se peče v troubě, smaží na pánvi nebo se připravuje na tyči nad ohněm, jedno je jisté – nejlepší chutná teplý, potřetý máslem a pokapaný javorovým sirupem.

Timbits

Malé, kulaté a křehké – Timbits rozhodně nejsou obyčejné kuličky těsta. Když si někdo objedná v Kanadě kávu s sebou, je velká šance, že si k ní přihodí i pár Timbits. V podstatě jde o miniaturní koblihy bez díry uprostřed, které se prodávají v různých příchutích – klasické, skořicové, čokoládové nebo s ovocnou náplní. Vymyslela je síť kaváren Tim Hortons, která je po celé zemi prodává v malých krabičkách. Timbits mají zvláštní schopnost zmizet rychleji, než by člověk čekal. Jeden nikdy nestačí, a tak se běžně prodávají po desítkách. V Kanadě už se staly součástí popkultury.

Javorové sušenky s krémem

Javorový list je symbolem Kanady, takže není divu, že javorové sušenky mají stejný tvar. Zlatavé, křehké a plněné sladkým javorovým krémem, který se rozplývá na jazyku. Historie těchto sušenek sahá k javorovým farmám v Québeku, kde se javorový sirup používal nejen k ochucení dezertů, ale i k přípravě máslových krémů. Když se spojil se dvěma křehkými vrstvami sušenky, vznikl dokonalý zákusek, který se dnes prodává po celé zemi. Nejlepší jsou ty domácí. Když se do těsta přidá trochu pravého másla a javorového cukru, získají hlubší chuť. Ať už se jí samotné, nebo se namáčejí do čaje, jejich sladkost je jemná, nevtíravá a dokonale vyvážená.

Saskatoon berry pie

Saskatoon berry pie je to kousek kanadských prérií schovaný v křehkém těstě. Saskatoon berries – malé, fialové bobule připomínající borůvky – rostou na keřích v západní Kanadě a mají sladkou, mírně mandlovou chuť. Domorodé kmeny je sbíraly po staletí a používaly do pemikanu, kde dodávaly potřebnou sladkost a výživovou hodnotu. Když přišli evropští osadníci, začali je zapékat do těsta a vytvořili koláč, který se brzy stal klasikou. Jeho chuť je jiná než u běžných ovocných koláčů. Má v sobě něco zemitého, jemný náznak oříšků a hlubokou sladkost, která se ještě zvýrazní, když se podává s kopečkem vanilkové zmrzliny. Saskatoon berry pie je sezónní záležitost – když bobule dozrají, celá oblast ožije vůní pečeného těsta a karamelizované šťávy.

Blueberry grunt

Blueberry grunt má zvláštní jméno, ale jeho podstata je jednoduchá – borůvky, cukr a křehké knedlíčky, které se v ovocné šťávě dusí tak dlouho, až jsou měkké a plné chuti. Pochází z Nového Skotska. Je to dezert, který nepotřebuje žádné složité ingredience. Sladké, dušené borůvky vytvářejí hustou omáčku, která se vsákne do jemného těsta a dodá mu šťavnatost. Podává se teplý, často s kopečkem smetany nebo vanilkové zmrzliny. A proč se mu říká „grunt“? Prý kvůli zvuku, který vydává během vaření – borůvky pomalu probublávají a vydávají jemné zvuky, jako by si spokojeně pobrukovaly. A když se podává na stůl, je skoro nemožné se po prvním soustu ubránit spokojenému zamručení.