Cukroví

Cukroví. Slovo, které v sobě nese vůni vanilky, skořice a perníkového koření. Každý má své oblíbené druhy a vzpomínky, které se k nim vážou. Vánoční čas bez něj? To si málokdo dovede představit. Pečení doma, v teple kuchyně, ruce zaprášené moukou a na stole těsto, které čeká na vykrajování. Malé rituály, které se opakují rok co rok.

Někteří se drží klasiky. Vanilkové rohlíčky, linecké slepované marmeládou, perníčky zdobené cukrovou polevou. Pečou se podle starých receptů, které se dědí z generace na generaci. Recepty, kde se nešidí máslo, protože bez něj by těsto nemělo správnou chuť. Jsou lidé, kteří tvrdí, že nejlepší je cukroví uleželé, že pár dní odpočinku mu jen prospěje. Pak existuje druhý tábor – ti, co všechno snědí, sotva to vychladne. Někdo rád experimentuje. Přidává neobvyklé ingredience, zkouší nové kombinace chutí. Třeba čokoládu s chilli nebo levanduli. Ne všichni jsou z těchto výstřelků nadšení. Tradiční babičky se na takové výtvory dívají s nedůvěrou a zůstávají věrné osvědčeným receptům. Ale proč ne? Každý má právo tvořit podle svého gusta.

Pečení má v sobě něco uklidňujícího. Když se v kuchyni line vůně másla a vanilky, člověk zapomene na starosti. Možná proto tolik lidí peče i tehdy, když už dávno nemusí. Je to způsob, jak se zastavit, vypnout, soustředit se na něco konkrétního. Těsto pod rukama, krájení ořechů, tvarování malých kousků, které se později změní v něco, co přináší radost.

Cukroví je o chvílích, kdy se rodina sejde u jednoho stolu a společně si pochutnává. O krabicích plných sladkostí, které se posílají přátelům nebo sousedům. O radosti, když někdo ochutná a řekne, že je to přesně takové, jaké si pamatuje z dětství.

Samotná příprava občas přináší nečekané situace. Těsto se někdy drobí víc, než by mělo, poleva netuhne, jak má, a první plech se skoro vždycky trochu připálí. Ale i to k tomu patří. Není nutné, aby bylo všechno dokonalé. Důležité je, že v tom je kus práce, kus vzpomínek a moře lásky. Někteří lidé pečení považují za nutnost, něco, co se dělá, protože se to tak dělalo vždycky. Jiní se na něj těší celý rok. V obchodech sice bývá cukroví k dostání už od listopadu, ale kupované nikdy nenahradí to domácí. Chybí mu ta osobitost, ta radost z přípravy, z pečlivého zdobení. Z toho, že člověk ví, co do něj dal.

A pak jsou tu vzpomínky. Na babičku, která pekla perníčky a schovávala je do plechové dózy. Na maminku, která trvala na tom, že rohlíčky musí být všechny stejně velké. Na dětské ruce, které se poprvé pokoušely vykrojit hvězdičky a srdíčka, i když jim to moc nešlo. Cukroví je součást tradice, příběh, který se píše každý rok znovu.