Znojemská bez okurek by nebyla znojemská, tak jich do omáčky dávám vždycky pořádnou porci. Maso se opeče, potom pomalu doměkka dusí ve vývaru s hořčicí, paprikou, novým kořením. Slanina dodá šťávu, kterou byste jinak museli nahrazovat sádlem. K houskovému knedlíku, nebo k rýži, obojí sedí skvěle.
Znojemskou omáčku vařím podle babiččina postupu, měnila jsem na ní jen pár drobností. Co mě na ní vždycky bavilo, byl původ celého názvu. Spousta lidí myslí, že „znojemská“ patří jen k omáčce, přitom jde původně o celé jídlo – znojemskou hovězí pečeni, teprve její součástí je okurková omáčka. Název pochází od nakládaných okurek, které se ve Znojmě pěstovaly už od roku 1572, tehdy je začali sázet mniši z místního kláštera v Louce. Konzervování se pak rozšířilo hlavně v devatenáctém století, tam vznikly první verze omáčky, jak ji známe dnes.
Baví mě představa, že recept, který dělám v běžné úterní kuchyni, má za sebou stovky let vývoje. Podobný nápad najdete ostatně i u Magdaleny Dobromily Rettigové, popisovala omáčku z nakládané okurky s hovězím vývarem, octem, koprem, podávanou k hovězímu masu. Chuť se od té doby posunula, základ zůstal stejný – kyselá okurka, hovězí maso, hustá omáčka.